Prokletí

Jak blesk z čistého nebe,
zasáh mne Amorův šíp,
chci jenom a výhradně tebe,
jen s tebou chci žít.

Neposloucháš, neslyšíš,
já nemluvím, víš,
Nevím, jak najevo dát víc,
že miluji tvůj rub i líc,
všechny chyby a všechny krásnosti,
všechny tvé vady a nádherné vlastnosti.

Proč neslyšíš, to jsem tak tichý?
K uším tvým nedoléhá můj hlas,
že by na mne los padl lichý,
že zůstávám sám - znovu a zas?

Proč vidíš mne a přehlížíš,
Proč znáš mne a neznáš,
proč za jiným se ohlížíš,
když mne u sebe máš?

Tak žárlivá a přece moje,
já propadl jsem duší svou,
to láska se tak projevuje,
že spolu projdem černou tmou.

Tak prosím, vyslyš slova,
která v zápalu jsem vyřkl já,
žádná slova nejsou nová,
ta tma, ten sen, ten jas.
který vnímám kolem nás.

Jsi daleko, vzdálená mým myšlenkám,
vsáhnu, cítím tě, kamkoli se podívám.
Cítím tě, vím, že někde tady jsi,
vidím tvou tvář, rostlou do krásy...

Nikdy neuslyšíš slova z mých úst,
odcházím, od lásky věčný půst,
Miloval jsem, a to je moje prokletí,
už nikdy více Amor, už nepřiletí...