Osobní

Proti rozumu, proti vůli, proti mým
zákonům
Dám nejspíš nyní nesmyslný sbohem svým snům
A to touto zpovědí, co vykreslují ti před očima slova,
Zpovědí, co ukrývá mé myšlenky, co znova a znova
Naráží na mojí osobu a nenechají mě spát,
Zbavit se břemena, divných hlasů, abych se nemusela už bát.
Rýmy mé neoceňuješ, já mysl Shakespeara nemám,
Ani Máchy, či jinýho umělce, co znám,
Ale že budeš konečně vnímat, co říkám,
V tom je můj plán a v to doufám.
Uznej, že za to, co se známe roky možná pár chvil,
Ty víc než já tobě si mi ublížil.
Nevyčítám ti to, vážim si tebe i tvýho názoru,
Přijde mi směšný, mít život jak z rubriky černýho humoru,
Ale co mi zbývá, když slzy nestačí? Být bestie?
Kdepak. Společníkem mi je už jen smích z hysterie.
Sebrals mi nečekaně i to poslední, čeho sem si mohla vážit
A to právo obejmout tě a pusu ti vlepit.
Směšný, co? Taky mi to přijde,
Ale na tom už stejně nesejde.
Nemluv o nedostatku lásky, nohy mi to podráží
Do totálního udivení až beznaděje sráží.
Je to jako kdybych pomocnou ruku k tobě natahovala
A pod nánosem tvýho opovržení a výsměchu uhýbala.
Neslibuj ani náznakem, co nechceš splnit,
Pokud nechceš osobnost člověka totálně zbortit.
Nechci, ale potřebuju, abys zmizel pryč, do dálky,
Ale jsem naivní, když si myslím, že s tebou půjdou i vzpomínky.
Nechci, abys šel. Nechci tě ztratit na tu druhou stranu
A pak směju se sama sobě, když si připomenu,
Že už tohle je vlastně za mnou a několikrát
A chci to už skončit, protože tohle už mě vážně nebaví hrát.
Myslíš si, že jsem blázen, že jsem závislá?
Musim se ptát, jestli tohle fakt láska z člověka udělá?
Znáš ty hlasy ve svojí hlavě? Myšlenky to jsou.
Říkají, že nejsem blázen a já vím, že nelžou,
Akorát si jinak neumím vysvětlit svoje šílený vystupování,
Debilní potupu, totální temno, neustálý dolejzání!
A tahle báseň, čert ji vem, co si od toho slibuju?
Jen tebe i sebe furt stejnýma kecama linčuju!
Neumím si to prominout, odpusť aspoň ty,
Zároveň tě žádám, nešlapej na moje sny,
Protože ony jsou můj život a je celkem jistá věc,
Že bez nich by mě vítal blázinec.
Jestli jsem blázen, tak ne (jen?) z toho citu pochybnýho,
Ale ze života. Z toho cirkusu bláznivýho
A jen hledám někoho, kdo by zvlád tu cestu se mnou,
Kdo by mě po provaze převed nad propastí temnou.
Snad mám pocit, že už jsem ho našla na cesty tmy,
Ale tak ráda bych se mýlila… , věř mi…
Chci, abys byl šťastnej, jen přes hloupý lidský vlastnosti to vidět není
A i když se po týhle zpovědi nic nezmění,
Poprosím tě už jen o jedno… a to o odezvu.