Svítá

Svítá, vidíš?
Na východě slunce už zvedá zlatý pruh,
bílý jezdec žene koně, ostruhami úpí jeho druh,
a my můžem se jen ptát: „O kolik, Dni, vzroste dnes náš dluh?“
Jak dlouho ještě, než uzavře se z oceli kruh?
A skončí bolest světa?

Svítá a já roním slzy.
Nad střechami se rojí světla zrůdy ranní,
trhají prchající sny, žádný se drápům neubrání,
přichází skutečnost, jitro je její nejmocnější zbraní,
a já šílím strachem, že i tebe, sametová, zasáhne a zraní.
Neodcházej...

Svítá a já proklínám žití!
Proč a k čemu přichází další marný den?
Potácet se jím mám snící touhou, ač probuzen,
plný je jen falše, zloby, hárajících psů a fen,
ať vyrvou mi duši z těla, jen ať znovu přijde noc a sen.
Sen, jímž jsi pro mne ty.

Svítá a já jsem sám…
Odešla jsi, odlétla na křídlech maličkého netopýra,
já do oceli a kamene se odívám, mé srdce pevně se uzavírá,
nic nedokáže proniknout, nic však ani duši neužírá,
to, že znovu se mi zjevíš je má nejpevnější víra.
Jsi-li ďábel...i tak tě miluji!