Smutek

Jak rád vzpomínám na tebe,
lásko má tak vzdálená,
když hledím smuten na nebe,
podzimní trávo spálená.

Tráva je spálena, na nebi bouř,
oděná v bělostném hedvábí,
kol tebe visí šedivý kouř,
a s kapkami vesele dovádí.

Kouř a kapky víří v tanci,
já k tobě kráčím bos,
svůj život nesu sebou v ranci,
a ty ho ve svých dlaních nos.

Co že jsi přišla za psancem,
tím koho už život srazil,
s věčně děravým rancem,
proč dopřávat mu azil?

Lásko, vidím ti ve tvářích smích,
však na očích skryt je smutek.
Přeci jen vzhlédni do očí mých,
nebo snad Amor náš za jiným utek?

Najednou není kouř,
pryč je dešti veselému,
zmizela si tatam bouř,
věrna jsi-li srdci mému?

Černý ďáble, zač mě trestáš?
Vrať mi moji milovanou,
proč na názory se neptáš,
než-li pohled uhne stranou?

Pohled kosý, mysl vratká,
ztrácí se mi smysl žití.
Láska bývá velmi krátká,
živa jako luční kvítí.

Luční kvítí kdesi v horách,
z jara krásně vykvete,
když milenci v starých korách,
svá jména si řežete.

Květy vonné, sluncem zlaté,
v létě jsou i zlatě ryzí.
Manžlství též bývá svaté,
do doby než láska zmizí

Za podzimu listí krásní,
květ však dávno opadnul,
milenec si v parku básni,
než s jiným milou dopadnul.

Květ již zmizel v hloubi země,
pod hlínou je pochován,
pochybenství leží ve mně,
proč láskou není zachován.

Ač neznav citu, neznav lásky,
bloudím světem jako cizí
v čele zůstanou mi vrásky.
vrásky jenž jen těžko zmizí.

Čas ten nezná slitování,
beží smyslů zbavený,
snad pomůže mi zpytování,
když lehám k zemi znavený.