Pro Tebe...

Copak to nevidíš, necítíš?
Potají píši své výkřiky: Lásko, chybíš mi!
Pro těch pár okamžiků, pro těch pár chvil,
Být jen s Tebou, smát se, plakat, milovat...
Je to tak prosté, tak jednoduché - proč hledám „ALE"?

Jsme spolu, i když každý sám,
Skrývám svou lásku… když jsem…když spím, když jím,
Co mám všem říct? Že zakázanou lásku mám?
Šílenství, prokletí, zakletí…mé bytí je poloviční, bez Tebe….
Nejsem to já, kdo tady sedí, chybí mi tu část mého já. Chybíš mi TY!

Na co se mě ptáš? Víš, že Tě ráda mám…
V mém srdci je teď velký boj, tam není vítězů, ni poražených…
Jsem to já, kdo bolest v sobě skrývá,
Jsem to já, kdo slzy z tváře smývá.
Láska? Zklamání? Budoucnost? Věčnost?

Rozhodnout se mám..však rozumu hledajíc...utíkám.
Kam? Jsem anonym, co dává své srdce na oltář.
Hledám porozumění, nechci odpuštění, nemám svatozář...
Vím, že všechno svůj důvod má, nevím, kde hledat rub a líc…
Smířit se s tím, že vše je jak má být? Já chci ale víc!