Melancholicke odpoledne...

Lístku, kolik života ukryto je ve tvých vráskách?
Je večer, sedím tu, držím tě v ruce a přemýšlím o svých láskách...

Na jaře schoulen si do pupenu,
máš v sobě tolik energie,
chceš rozvinout se a ukázat se světu...

Honím se za iluzí, co zapomenu?
V rozbouřeném oceánu fantazie
plavím se v křehké bárce a hledám jednu větu.

Pak třepotáš se ve větru,
laskáš, tulíš a miluješ se se zlatavými paprsky slunce.

Já tu sedím na lavičce ve svetru,
zahleděn do plamenu svíčky, nedochází mi proč končím vždy tak nějak v půlce.

Lístku, prozraď mi to tajemství, jak cítit teplo a nebýt sám.
Je snad až tak těžké zamilovat se a být milován?