Černovláska

Dlouho jsem slova hledal, dlouho jsem přemýšlel,
zda-li se báseň nedá napsat i o dívce,
kterou jak mlžný opar znám jenom po hlasu,
v době, kdy na světě se, umírá pro krásu.

Tak jsem si hlas ten zhmotnil. Představil v reálu.
A obraz temné paní, zpočátku pomalu,
získával na jasnosti. A já vám nechci lhát,
ta víla byla krásná jak boží světlo snad.

Byla to černovláska. Byla to létavice.
Oči jí plály ve tmě jak zapálené svíce.
A svými prsty, když dotkla se mých nohou,
rozžehla oheň v srdci, jak jenom lásky mohou.

Byla tak jemná. Já oči nechal na ní.
Ač jenom ve snu, zůstal jsem v její dlani.
Těžko pak rozhodnout zda-li chci snít či bdít.
A v tom se ranní kohout rozhod mne probudit.

Ospalé temné ráno. Sníh bušil do oken.
Zapomněv, co se zdálo, začal mi nový den.
Tak jsem si oblék šat a jako jiné ovce,
šel jsem do práce rád i kvůli blbé stovce.

Pak jsem ji potkal. Poznal jsem její hlas.
Ona mě oslovila a mne zachvátil třas.
Všechny mé představy se staly pouhou šedí.
A její osud - mou vlastní předpovědí.