Anděl

Psala jsem si s bytostí,
nepřipadala mi zvláštní.
jeho oči velkou rychlostí,
staly se mou vášní.

Dlouho jsem je postrádala,
moje vášeň zaokřála.
Zapomenout se však nedaly,
moje oči se tak smutně dívaly...

Za nedlouho jsem už nevnímala,
co mé srdce potkalo,
na svět jsem usmívala,
když se náhle smrákalo.

Byly jen tři odpoledne,
zdálo se to být divné.
Vidím špatně? Tvář mi bledne,
Tluče mé srdce nadějné.

Anděl mě však přehlédl,
jen kratince tu nahlédl.
Zase na něho musím myslet,
ztracená vášeň hlásí přílet.

Znova viděla jsem anděla,
na velkém nebeském bále.
Až zem se prudce zachvěla,
jak tlouklo mé srdce stále.

Musela jsem poslat anděli,
krátkou zprávu po obláčku,
mít aspoň malou naději,
nejen myslet na otočku.

Neozval se, srdce chřadne,
vášeň každou chvíli zvadne.
Když tu náhle - jeho hlas!
Kéž by zastavil se čas.

Nejde to už vydržet,
musím ho brzy uvidět.
Po obláčku další zpráva,
ve dvě u brány na mě mává.

Procházíme se přenádhernou zahradou,
srší jako vždy dobrou náladou.
Chytnem se kolem křídel,
nevím, kdy na to příjdem.

Samou únavou mi lehne do klína,
pomalu a hlavně tiše usíná.
Hladím mu jeho dlouhé vlasy,
vzpomínám na ty krásné časy.

Kéž by tato chvíle věčně trvala,
ne, abych pak jen smutně vzpomínala...