Jednou pochopíš

Vše je stejné, ale jiné se zdá být
když den odchází a Ty začínáš snít
Má duše procitá, od Tebe utíkám
svými slzami se pomalu zajíkám

Slané slzy polykám,
na krásné chvilky vzpomínám.
Být s Tebou už nemůžu,
jak ten smutek přemůžu???
Chvíle s Tebou sladké byly,
teď se ale rozplynuly,
Byls mé teplo,
byls můj chlad,
zlomils mi srdce

Cítím bolest hluboko v srdci
křičím ticho uprostřed noci
Temnota prostoupila duši mou
a další hříšný bloudí tmou
Pochopíš
Jednou možná pochopíš…
proč mezi námi stojí mříž,
proč hledám aspoň malou skrýš,
jsem s tebou – ty mě nevidíš…

Kdo ví, třeba už rozumíš…
proč pozoruji na zdi kříž,
„Proč nevěříš?“
Co já vím…? Ty odpovíš?

Naposled mě uslyšíš…
Jen prosím, ať to nepovíš!
Vždyť život je dál, smrt zas blíž;
já vím, že ty to pochopíš…