vyjmuta něha ze sonetu
mlčky se schoulí do dlaní
milostiv podzim kéž je k létu
poslední marnivosti květů
tmou zářit ať jim nebrání
vyjmuta závrať z těla básně
rozhoupe zemi, prostor, čas
zpola jen bdící, zpola zasněn
k půlnoci nebo k ránu časně
budeš jí vydán napospas
vyjmuta láska z moci rýmu
rozepne křídla sokolí
podzim až nechá vládnout zimu
pokorně ten chlad v sobě přijmu
prázdnotu, která nebolí