Kvítek

O kráse tvé
mé verše letí v širý svět,
avšak tu krásu nelze dostihnout
a marný je její let.

Má láska kvete v srdci mém,
jako rudých růží vonná říš,
mé slzy štěstí možná zříš,
leč slov mé duše neslyšíš.

A vznáší se mé srdce v let,
abych lásku vyhledal,
tu lásku největší,
již bych tě miloval.
- Našel jsem ji,
ležela v koutě.
Je to láska největší
a přitom jen poupě,
a není mi nic svatější
- vždyť ještě poroste.

Za májové noci v loubí jasmínovém
vyznal jsem ti lásku utajeným slovem.
Jsi světlem mého živobytí,
před nímž i to Slunce slabě svítí.

Tak jednou denně na tebe
mi srdce myslet velí,
však to moje myšlení
trvá noc i den celý.

I když dříve se mi bolest v hruď vryla
a mnohá vášeň mnou zabouřila,
teď přestalo však srdce mé ty boje,
vždyť teď je přeci jenom tvoje!

Krásné, modré, tiché nebe,
krásný, modrý, tichý den.
A já tebe vedle sebe
- můj splněný sen.

Jako jasná z nebe hvězda
v moře zhlíží za večera
a svou září vlny líbá
za snivé noci šera.

Tak tvoje oči, má lásko drahá,
v hloubku mého srdce svítí.
V každé kapce tvojí krve
zářný díl je mého žití.