Moře osudu

Dám krk pod ostří gilotiny, jež mnoho hlav srazilo již.
Na hrob s kaly nechám vytesat v mramorový kříž
text zrady, stesku, černých myšlenek a zklamání,
že zde zsnuli lidé lásce upsaní,
že mi tmavovlasý mladík ublížil
dříve, než-li se mi vůbec přiblížil,
že mi nasliboval šťastné chvíle,
ty se proměnily v mraky zloby, bíle,
v černé holubice majíc zobák dravčí,
který po nedovřených rakvích bezustání lační.
A čekat budu. Celý rok a den,
jestli rozplyne se i můj sen,
neb onen chlapec tmavých očí,
můj kousek pole slzy smočí.
Zda bude dojat mou upřímnou láskou,
jíž jsem zaplatila neobvyklou částkou.
Jestli pochopí, jak hodně jsem ho chtěla,
že dokázala bych si vyrvat srdce z těla....
Pak odejde a bude hledat krásku,
která by mu dala stejně velkou lásku.
Bude bloudit světem, než mu zbělá vlas,
stále si bude zoufat, proč nemůže vrátit čas.
A až se vrátí po létech z dálek,
dojde k mé hrobce,ukryté v kalech,
klekne si k zemi a zašeptá do ticha,
že jeho srdce pomalu utichá.
Otevře oči a pohlédne na kříže,
vzpomene na život,prožitý ve víře,
že najde čistou lásku mou
někde v jiné ženě ukrytou.
Vzhlédne k nebeskému blankytu
a z tmavých očí stečou slzy soucitu.
Pak ulehne mezi bílé kaly vzrostlé
a v hrudi ucítí bodnutí ostré...
Umře tiše uprostřed bílého moře,
ten tmavovlasý kluk zhyne právě na MÉM dvoře!!!