Voda jako řešení

Vidím je,
stojíc pod lípou,
objímají se
a téměř se nehýbou.

Jak jen mohli…?
Říkám si: Neboj se a křič!
Nezmlátili mě,
proč cítím v zádech bič?

Do očí dere se slza,
jedna, dvě, stovky.
Kámoška je určitě jen drzá,
znám ji, dělá ráda jobovky.

Jasně, tak to je!
Ale proč padám,
hodili mě do hnoje?
Běží za mnou. Tuším, hádám.

Chytí mě za ramena,
ach, on se o mě bál,
ne, jsou tam oba,
klopýtám, běžím dál.

Už vidím vodní hladinu,
v mžiku mě svírá ledovou náručí,
sečetla jsem poslední hodinu,
nebojím se, neskučím.

Vdechuju vodu,
nic na mě nepadá,
cítím nevýslovnou svobodu,
jsem rádoby svobodná, mladá.

Vidím tunel.
Hlasy zvenčí, co chcete si říkejte!
Na jeho konci plno světel.
„Pospěšte, srdce netepe!“

Světla se vzdalují,
co se to jen děje?
Oba mne oživují,
on se celý chvěje.

Třesou se mnou,
zase mám v rukou cit,
její slzy na mě kanou.
Ty? Nezměknu, nech být.

Otevírám oči,
vodu vykašlávám,
a svět se točí,
vyděšeně zírám.

Bylo mi „tam“ dobře,
tady cítím se bídně
a původci hoře
hledí na mě vlídně.

Přijíždí rodiče,
máma moc pláče
a mé drahé dvojče
vyšiluje, kol mě skáče.

A je tady sanita,
nosítka vytahují,
a i když odmítám,
injekci mi píchají.

Oči zavírám,
už to není smrt, ale spánek.
Snad se v životě vyrovnám.
S čím? Jsem zmatkař a janek.

Jednala jsem špatně,
teď to vím a chci žít,
sice mohlo být pozdě,
nebylo.
A voda se nevdechuje,
ta se má pít.