Už ne...

Co jsem slýchávala od jiného, nešeptej mi víc
neříkej, co už nechci slyšet znovu
nesmýšlej o mě nedobře, já ani nevím, co chci říct
snad ať se Ti daří v dalším lovu.

Neprožívám nic, co by za prožití stálo
neznám nic a nikoho, kdo by potěšil mou duši
jako by se mě mé vlastní štěstí bálo
odcházelo a nepřálo mi, jak se na něj sluší.

A ten, jehož jsem měla ráda, milovala, ctila
mě prostě odložil, mě - dočtenou knížku
a já ani nemám sílu k tomu, abych se mu mstila,
oči k nebi, srdce ve tmě, ruce na věky na křížku.

Co kdyby mi svitla naděje, že se zase vrátíš?
Asi bych Ti vběhla opět vstříc
i když by to všichni kolem zase odsoudili,
já bych klidně vyla vděkem na měsíc.

Já stále k Tobě vzhlížím, hledám, nenacházím,
nějakou jiskru, která by mi svitla v temnu
spílám a sama sobě pod nohy si klacky házím
nespím, nejím, brzy z pláče oslepnu.

Samota je krutá paní, lítost její mezí nezná
poznala jsem hořkost, kterou znají jenom opuštění
poznala jsem teplo lásky, co dostává princezna
jenže on už nechce dál a na tom se nic nezmění...