Poledne

Podpírali jsme právě společně nebe,
jen tak leželi jsme v trávě na zádech.
Když náhle údolím přelétl zvon polední,
a smazal nám konvalinek zpěv.

Váhavě kroužilo si zvonění nad námi,
snad závidělo nám náš jednotný dech.
Klopýtlo však o rozpálený vzduch,
a omylem přistálo na tvých rtech.

Padlo do tvých rudých peřin,
to od konvalinek se odrazilo a
ohnuto do luku tam tiše leželo
snad dlouhých tisíc vteřin.

Bez dechu dál podpíráme klenbu nebe,
ležíme tiše na zádech.
Já to zvonění ti sladce slíbal,
už nebude rušit konvalinek zpěv.