Čas, co zdraví už čas jiný...

Byli jsme těmi, co ožívali v noci.
Pamatuješ?
Snili jsme jeden o druhém a oba o hladícím nebi.
Vzpomínáš?
Byla jsem tou, co milovala tebe a les.
Spolu jsme procházeli tančícím lesem lásky.
Je to tak?
Vůně květin mě už zdáli nektarem opájela.
Oba nás kryla prostota naší společné dávné touhy.
Na to se nedá zapomenout.
Nebo snad ano?

Spojili jsme roku osmdesátého pátého naději tvou a mou.
Jakou?
Naději přicházejícího času!
Zdálky jsme spolu s naším časem zdravili už jiný čas.
Jaký?
Bolavý, nečestný, podlý, egoistický a zrádně číhající uchvatitelský čas.
Ptáš se který?
Tvůj čas s láskou kradenou příteli a houževnatější než sám modrý vesmír.
Docela malý, drobný kousek nevědomí zvaného spánek nás dlouho a pravidelně navracel vstříc vycházejícímu slunci.
Co jsme si mysleli?

Mysleli jsme si, že život nikdy nepřestává, že patří nám . A my patříme Bohu.
Co se stalo?
Tvé temné přání zplodilo v tvém ochladlém srdci zrádné světlo, táhnoucí tě do hlubin.
To kruté přání, mé srdce uvrhlo do nicoty a do tmy.
Proč?
Neznám se k nevěře srdce, k nevěře těla, slíbila jsem ti kdysi věrnost!
Moje chyba…
Co jsme byli?
Byli jsme hvězdný, skvělý pár…

Tak prý to chodí vždy, neboť láska a zrada rodné sestry jsou, jedna bez druhé neudělá krok!
Jedna jako druhá, sladkost se s hořkostí za ruku vedou!