Kateřina

Jak prokletý básník toulám se po světě,
ukrytý do tepla svého kabátu.
Zasněný, pochmuřen, přemýšlím o větě,
formulce kouzelné z temného sabatu.

Mé srdce teskně plane v horečkách
a duše má tulácká bloudí na své pouti.
V představách svých já kráčím po hvězdách,
můj svět se však nyní do tmy hlubin hroutí.

Byla jsi krásná, s něžnou tváří zasněnou
a vlasy měla´s tmavé jako eben.
Však stala ses mi cizí, touhou vzdálenou,
na cestě noční, tam, kde hledali jsme Eden.

Chtěli jsme létat, vzhůru až do nebe,
kde andělé jen pro nás měli zpívat.
Životem svým teď však kráčím bez tebe,
a o rtech tvých smím jen dál smutně snívat.

Obrázek tvůj já mívám často v mysli své,
vzpomínky na štěstí, na vánek v osikách.
Však v žalu se topím za noci bezesné,
a bolest, tu utápím v levných putykách.

Víš, je nadzemská má láska k tobě,
jako ve vlasech tvých kopretina.
S černou křídou bloudím v domě
a po zdech píši „Kateřina“.

Prosím teď naposled, pojď jen blíž,
lékem buď pro duši smutnou, bolavou.
Odpusť mi prosím, vždyť snad víš,
bez tebe bláznem jsem, botou toulavou.

Jen jediný lék já znám na tu chorobu,
je v bezpečí tepla tvého objetí.
Dnes večer, než naděj skryji do hrobu,
než skryji tu lásku – tohle prokletí…