Soumrak

Z obzoru lije se krvavá řeka,
to pláče nebe jenž halí se v sametu,
červená slza mu po tváři stéká,
dýchat prý nemůže v tom temném korzetu.

Vítr prý hvězdami posel mu vlasy,
je to snad věčnost, kdy dal mu je darem,
dřív jmění dala bych za tolik krásy,
ty hvězdy v Tvých očích uvidět málem.

V čem je dnes jiné, když zvedám zrak nahoru,
kam míří myšlenky jak tažní ptáci,
nebe zas slzami klaní se k obzoru,
chci radši nemyslet, vše se však vrací...