Válka

Po tvářích slzy dívce stékají
a oči už nejsou plné štěstí,
když z jednoho místa na druhé těkají,
černé mraky a studený déšť, to něco věstí.
Ona tam stále stojí a proti ní on,
dívají se na sebe a snaží se zapamatovat tuto chvíli,
v dálce zní starý mýtů plný zvon,
už několik měsíců jenom pro sebe žili,
a oni jsou teď u sebe tak nekonečně blízko,
pomalu se stahují mračna, už jsou tak nízko!
Ona ho drží a pustit ho nikdy nechce,
ale on musí jít, už musí jít,
vzdaluje se a neotáčí se, dýchá se mu těžce,
když musí voják do války jít...

Už je to měsíc a žádná zpráva,
ona se tak hrozně bojí,
už není nic, co jí odvahu a naději dává,
že on ještě žije, že nezahynul v boji.
Dívá se do zrcadla a češe si vlasy,
když někde v cizí zlé dálce,
chce hoch vrátit krásné časy
a čelí tváří v tvář smrti a neodbytné válce.
Stále čeká až přijde jeho čas
budí se každou noc ze spaní,
nechce zapomenout na její oči, tvář, hlas,
když voják nemyslí na válku, ale na ni...

Dívka sedí a v rukách pevně dopis svírá,
napsal a to je přeci znamení,
že žije, že její milý neumírá,
snažit se nepodlehnout falešnému mámení
je často těžší než na kraji propasti stát,
ale on stále na ni myslí v hlavě
a ona ví, že ji má doopravdy rád,
a tak oba se trápí, ale odloučení zvládnou hravě,
jenže stále krásné vyhlídky a vzpomínky drtí,
když si oba uvědomí, čeho se každý ve snech leká,
že tak blízko je vyhlídka smrti,
když voják na pozvánku do boje čeká...

Už uplynula od jejich odloučení dlouhá doba,
avšak láska mezi nimi stále má dost sil,
oba už opustila proti okolnostem zloba,
zbyl jim jenom jeden cíl
a to vidět zase sebe a pusu jemnou dát,
aby se shledali ještě jednou zase,
spolu se zase mohli smát
v kliduplném a bez válek čase.
Jenže jí často velmi slabě je
dálka a pouze měsíc na nebi je spojuje
a pomalu vytrácí se tak důležitá naděje,
když ona doma pláče a on v bitvě bojuje.

Dnes se dívka s kamarádkami v kavárně směje
a on jí potichu potají dopis píše,
ona neví, co se stane a co se děje,
když se v hloubi duše stále víc a víc bojí tiše,
že už tak dlouho žádný jeho dopis nečetla.
Vojsko už je slabé a docházejí mu síly,
protivníkovy střely a děla ho smetla,
hocha jen ostatní oběti kryly
a on se doopravdy začal bát,
že už ho nic před zkázou neuchrání
a hlavně že už nikdy se nevrátí, nebude před ní stát,
když voják už se jenom brání...

Už došel konečně dopis s kapkami krve,
který podezřele plný lásky a radosti je,
myslela si, že je to snad nějaká mýlka prve,
ale teď už konečně usíná s pocitem, že žije
a nevede se mu až tak špatně,
jenže on je právě ve velké bitevní vřavě,
kde vybavuje si její polibky jenom matně,
vidí svět jinak, krvavě a tmavě.
Jeho přítel mu kryje stále záda
a on bojuje hrdě, ne za zemi ale o svůj život stěží,
padá a poslední myšlenka je, má mě ráda,
když voják na vyprahlé zemi leží...

Žádná zpráva nepřišla už dlouho,
ale dívka se zas tolik nebojí už,
hřeje v srdci stále jen chvíli pouhou,
že její milý se vrátí jako hrdina a muž.
On zesláblý bojem a hlavně bolestí,
chce jí napsat dopis, ale nezbývá mu sil,
cítí, že se blíží neštěstí,
ale tak rád by ještě déle žil.
Myslí na ni, její oči, tvář, hlas a smích
a když mu jeho přítel kapky potu z čela stírá,
vzkazuje jí po něm: „budeš se třpytit vždy v očích mých!“,
když voják na ní myslí a umírá...