Rubínové rty

Pohled, dotyk, pohlazení,
když stává se ze mě krutá, vyprahlá poušť,
jak toužit se učím po tom, co nebylo a není,
snad vyléčit se provždy, odhodlat se a stisknout spoušť?
A zajít ve svém výsostném osamění.

Hledám a přitom za netečnosti se skrývám masku,
nač vířit zahnilé vody rybníka jménem Svět?
Chci jen ukojit nutkavou touhu po… čemsi, ale bez poprasku.
Chci utrhnout ze všech jen jediný a nejkrásnější květ.
A třeba začít věřit i bláhovosti, za niž mívám lásku.

Vědět nechci, kdo jsem sám, a kdo tys nemám zdání,
jen třpytivý písek času sám pro sebe sypu z dlaní,
místo hlubokých očí hledám hvězdy, jejich mrknutí znenadání,
tehdy jsem rytíř bez srdce a ty má krásná paví paní.
Což každý netoužívá po tom, čemu nejvíce se brání…?

Stárnout a navěky kráčet sám, na ramenou marnosti standarty,
co jiného čekat se dá, když vydal jsem se nekonečnou cestou?
Krok za krokem, nad nimiž nemá čas moc, v představách jsi jen ty,
přes pole ohňů, skleněné hory a mrtvé pláně, kde jen bědy rostou.
Nikdy. Nikdy nepřestanu hledat tvé sladké rubínové rty…