(Ne)spravedlnost

Tiše krok za krokem dechu už ztrácí,
lehounce v myšlenkách retro se vrací:

Ve větru plachtila, nikomu neškodila,
jak vůně skořice, droboučká něžná víla.
Mocní však poslali pro síťku na motýly,
ubohou bludičku zvečera polapili.

Proseb nic nedbali, určili příští ráno,
ortel v zeď vyryli, prý budiž dokonáno.
Bludičku od světa dělila chladná mříž,
ráno již nešťastnou vedou ji na pranýř.

Stejně jak čas kreslí do dřeva letokruhy,
také kat tvořil jí na zádech rudé pruhy.
Pláč jako nitka jenž tříštil se v ozvěnách,
smáčel jí závoj když okolo prošel strach.

Tak skončí každý, my chcem zde mít čisto,
pro Lásku v zemi té není už místo!