***

V umaštěném papíru lyrických květů
zabalené své srdce jsi mi dal,
do něhož se zahalím jak motýl prachem v letu.
Miluju podzimní pláště země, ve kterých jsi mě zanechal.

Jen ten požár světla času,
jenž změnil třešní plody v troud
stává se přítelem u tvého hlasu
ten nedovolil mi tě obejmout.

Srdce, věř písni noční z přísvitu mého,
v chvíle plné nadějí schovaných za cihlovým stínem.
Kde křivdy šeptající smutek z namoklého
kouře čpícího černavým nikotinem

a levným parfémem letmých lásek,
jímž i barvy na Rembrantově obraze vadnou
Shluk tulipánokvětých motýlů a kytic sedmikrásek,
jenž dával si mi s ranní rosou chladnou

Miluju květiny a taky tebe.
Co mohu milovat víc?
Utichlé vlaky vezou mě v nebe,
které si zbavil blískanic.

Tím posledním vlakem pojedem spolu.
Maluješ úsměv mi kol starých ran.
Hraješ si s úsměvem zvědavostí z životabolu,
když koupil´s mi lístek a neřekl kam.