Odloučení

Dlouhé koleje mi odvezli Tě pryč,
na sešedlém peronu sám jsem stál,
srdce ni drásal ostrý rýč,
vánek zpívající o smutku kolem vál.
Temný šál překryl moji duši,
avšak nemohl jsem nic,
hlavu dolů, jak se sluší,
a nesen žalem odtud pryč.
Těch pár dnů a nocí je doba dlouhá,
chci slyšet Tvé „Miluji Tě“, Tvůj smích,
snad myšlenka prozatím pouhá,
na krásu Tvoji, není hřích.
Mně krůpěj slz stéká, brázdí oblou tvář,
chci Tvé modré oči a trochu hlasu…
Z měsíce, jenž září, stal se divný lhář,
lhal, že žijeme jen pro krásu,
nikoliv kvůli svým citům, lásce…
Avšak vzepřel jsem se jeho řečem,
stáhl na něj ruku,
a on svým jasným mečem,
postaral se o stesku muku.
Zrychlil čas, jenž byl mi drahý,
vše s Tebou, má vílko, uteklo jak voda,
A pocit, když mizíš, zdá se býti vlahý,
loučit se bolí není to dneška krutá móda.
Chci usínat po Tvém ladném boku,
těla křivky hladit,
držet se Tvého tichého kroku,
nebude-li Tě to, lásko vadit…
Vrať se mi zpět brzy,
začínám se trochu trápit,
bez Tebe mi život mrzí,
nechci se sám v temném nitru ztratit…