zpověď

Medailonek leží v listí,
slečně štěstí již nikdy nezajistí.
Teď už jen slzy a smutek přivolá,
slečna zlomené srdce z toho má.

Pojďme teď však v čase zpátky,
otočme pozadu kolovrátky.

Malíře mladého tělu si pustila,
srdce mu brzy však ošklivě zlomila.
Z hlouposti její vlastní způsobila spoustu strastí.
Bohužel pozdě zjistila, že vlastně srdce své taky zranila.
Člověka, který se jí nakonec celým světem stal,
člověka, který ji jako nikdo miloval,
tak přesně toho člověka z hloupého strachu k sobě pustit nechtěla.
Strach z bolesti a zrady ji bránil dlouhá léta,
však ruka osudu i přesto na zemi slétla.
A tak princezna prince políbila
a opět jej očarovala jak kouzelná víla.
Možná, že právě tohle byla ta chyba,
co nalila nám do poháru čistého vína.
Možná, že nebýt tohodle,
mohli jsme žít v klidu a ve shodě.
Možná, snad, asi…to nevíme.
Jisté však je, že my dva - to nebylo nevinné.
Ač asi nepřizná to ani jeden z nás,
to léto to byl skutečně NÁŠ čas.

Po létu však podzim následuje
a jeho déšť ty naše slzy podporuje.
Okamžiků světlých mnoho tedy není
a tak každý se velmi cení.

Období Vánoc – prý jsou to svátky míru.
Pěkný kec řeknu ti, já měla akorát v srdci díru.
Zima dlouhá byla bez jediné vzpomínky,
můj svět byl tehdy jak hrášek malinký.

Pak jaro začalo a zázrak se stal,
ty ozval ses, že prý mě víc než ji jsi miloval.
Sluníčko vysvitlo jako má naděje.
Naděje že něco se poděje.

Pro lásku tři jsou velmi mnoho.
Jen dva šťastní mohou být johó!
Ten třetí si může nechat zdát, že ten jeden (osudný) by mohl zůstat kamarád.
Bolest z lásky…ta se zahojí.
Co však ale když přítel pak zády se obrátí?
Větší bolest už snad ani nezpůsobíš.
A pak že TY si PŘÁTELSTVÍ ceníš…. ***