Vysvobození

S medvídkem plyšovým v koutě se choulí,
slzičky po tváři jak kuželky koulí.

Myšlenky černé tak jako nebe,
srdce má z kamene, přesto ji zebe.
Duši svou upsala Černému pánu,
zašít by chtěla tu hlubokou ránu.

Chviličku klid a nic víc.
Chviličku nevidět rub ani líc.

Přála si jenom lampion mít,
rozsvítit, smutek polapit.

*

Šelestí vítr či křídla anděla?
Na tom už nesejde,
děvčátko barví se do běla.
Medvídek přání ukrýval,
na rozkaz pána děvčátko ubodal.

Hluboká rána tak zašita byla,
bolest bolestí se vykoupila.
I když to někomu nepřijde fér,
věřte mi, byla to čistá fair play.

Děvčátko cestu vybralo si vlastní.
Cestu útrap, smutku a strastí.
Říká se, že všechno konec má,
ne však láska, ta pouze smrtí vykoupit se dá.