Kde hynou oleandry

Zasvěcené oleandry skrývají tklivý moment rosy,
neboť neznají třpytný klíč pláče, slzy osy.
Neznají za deště zmírat stará přátelství.
Jen hledí na naše utrpení, (v) šílenství!
S propadlým lístkem marně se snaží projít
a ještě naposled, beznadějně tajnou stezku najít… ven!
Neb kvetou nad živě pohřbenými srdci nás,
pokleslé chátry. Morous a osina!
Pláčou nad našimi osudy, knihami
stesku a samoty v (z) origami.
A když zrudlá záře červánků osvítí jejich květy,
pláčou sami a s našimi srdci. Ty metly!
Ty prastaré svině bezbožných chtíčů zalklé,
posledních přání arogantní sobeckosti mdlé,
poledních nálevů v uzavřených čajovnách
a pokleslých mravů v agonických mrákotách.
Tam hynou i ty oleandry, jež pijí z našich srdcí
zhořklou romantiku.