Zapomenutá

Nemůže Ti říct, jak se cítí,
neví, proč to nechceš slyšet,
možná se jen díváš,
jak pořád dělá stejnou chybu,
možná víš, že Tě potřebuje.
Odvracíš tvář, sklápíš oči,
zavíráš se před ní.
Ona to ví.

Pro ni máš oči pod zámkem,
na ústech mříže,
slova snad před ní ukrýváš,
nebraň se
a poslouchej.

Snad doznívá a snad to vzdává
tlukot těch střípků v jejím těle
pod povrchem blázna
dusí se slzami…

Proč?

Milovala.