Tobě...

Poslouchám,
jak krásně mi zpíváš v srdci,
a myslím na tebe,
co tvá ústa touží říct,
mé oči dávno ví,
že mě stále hledáš
v nových podobách poznáváš,
i já se ti toužím dát,
což – je dobře, netušíš.

Přihlížím,
jak si mě strháváš
do stěn svých propastí,
železná ruka vládnoucího Osamění
ti nedovolí,
co jiní smějí,
tak ti mávám zdálky,
zase mě k tobě nepustí.

Polykám
nešťastná tvé vyznání,
cosi mi brání,
přesto chci kývnout
na tvoji výzvu,
nesměle mi kladeš k nohám
svoje touhy, ať je zhodnotím,
bylo by kruté
nedat i sebe,
když nám spolu dám lásku tím.