Svět, básnířka a on

Básník to, co cítí, do veršů skládá.
Copak se rýmuje na: mám ho moc ráda?

Básník to, co ho bolí, na papír dává,
Jakpak se píše: on se jen hádá?

Básník to, co miluje, tuší a papírem ctí.
Tak jak mám vyjádřit: on o tom ví?

Básník to, co chce, dostává ve svém světě.
Lásku si přikouzlí v jediné větě.

Jednou bych si ráda říkala: slečna umělkyně,
Dokázat, že se kdosi zrodí i zhyne.

V mém malém propiskovém světě,
(i když pouze na papíře)
Mi nic nebrání v té víře.

Nemám ráda hlučnou symfonii tonů kolem nás,
Jediným příjemným tónem je on- smutný bas.

Někdy žiju jen uvnitř svých snů,
Pomalu počítám úbytek dnů.

Zbav mě, svou básničku, zatrpklé hořkosti
Ukaž mi svět v jeho nejčistší bělosti.