Mrtvá láska

Muž ve svém srdci nosil dívku, a přec laskal jinou,
pod maskou klidu bál se, bál,
tajemná nejistota zmizela, dlouhé dny vpřed plynou;
čas valí se neúnavně dál
a jemu zbyly jen slzy smutku, jenž na povrchu zhynou
a zhoubný oheň místo aby hřál,
spálí všechny mosty, a tak, ne mužovou vinou,
i když by si to zbožně přál,
vysouší se cit a vděk, což přináší stránku stinnou,
o níž by sotva někdo stál,
a sice prázdnou pláň duše, pustinu nehostinou,
na které kostlivec je král,
kostlivec Zabiják, jenž vždy, hostinu za hostinou,
s mužem o smrt karty hrál.
Jen hejno holohlavých supů vznáší se nad krajinou,
král kostlivec nikdy neprohrál...

A muž sedí v křesle, soustředěně pozoruje zdivo
a strnule zmítá se v zajetí myšlenek.
Je vůbec mrtev? Ne? Tak proč je mu tak tklivo?
Je to horší než kdyby jím cloumal vztek?
Dým poslední cigarety razí si cestu těžkým vzduchem,
popel nedopalku v ochablé ruce řítí se dolu
berouc s sebou výčitky, muž cítí se být klukem,
miluje dívku, přec nejsou spolu.

Muž ve svém srdci nosil dívku, kterou miloval,
a možná stále miluje.
Spílá sám sobě, komu to duši zaprodal?
Napětí vzduchem vibruje.
Spálený cit nade vše pochyby rozumu žaloval,
že loďka válečná vypluje
na moře Ničeho, muž aby plachty stahoval,
až vítr mocný zaduje
a zažene ho pryč. Budoucnost růžově maloval
sám sobě. Teď už jen černá tady je,
úplně všude, jako by havran daroval
své perutě světu, zakryje
obzor tiché slůvko, z nějž se radoval,
to slovo, jenž ve všech koluje
- slovo Láska, pár slabik, jichž se strachoval,
Mrtvá láska, ta ho zabije...

Soustředěně pozorujíc zdivo muž seděl tiše dál,
prsty spálené na troud a od popela,
křeslo v plameni, který skotačivě plál.
Z ničeho nic tlustá můra přiletěla
a s tichým puk se proměnila v cit.
Odkud se vzal muž, co dívku miloval,
co přemítá, zda mu bez ní bude líp,
muž žádajíc Boha, aby se smiloval?

Muž seděl tiše v křesle, v popelu z cigaret,
v očích matný odlesk Smrtihlava,
můry zemřelé, jíž zatratil svět,
v smutném tranzu točí se mu hlava,
přemýšlí o tom, že nic nevrátí se zpět,
a život plyne, to se prostě stává,
vše umírá, i ten sebehezčí květ,
květ krásy, co trny obrůstává,
květ nadějí, jenž voní jako med.
Ztemnělý pokoj, jemuž se světla nedostává,
kterému křeslo tvoří střed,
zaplní se opět Láskou, ta mrška jedna hravá,
o níž lze ódy dlouhé pět,
zažehla se s další cigaretou. A jako jarní tráva,
toužíc ve vánku se chvět,
prorostla muži srdcem. Je to dobrá zpráva?

- Možná. I když muž z křesla vstal,
myslí na dívku, jíž miloval.
Ne ve zlém, ni v dobrém, jen vzpomíná
a příležitost, které spadl do klína,
jej rozechvívá nekonečnou touhou,
je schopný všeho, jen pro naději pouhou,
že dívka, na níž chce nyní hledět,
bude jiná, že nenechá ho v křesle sedět.

...Že bude taková jako Ty!
Křeslo lehlo popelem, tak ho tak nechme.
Prosím...