Píseň pro Hatšepsut

Den začne,
když Re se na cestu svou znovu vydá.
Mé srdce lačné,
po lásce, co skály zvedá.
Sedíc u Nilu pozoruji dům,
v paprscích se třpytí, jako zlatý důl.
Na balkoně krása, která dech vyrazí,
z ní síla jenom sálá, že snad i stromy porazí.
Dvě země nemohly být šťastnější,
než s touto vládkyní
a mé srdce lačnější
po ženě, která je pro všechny bohyní.
Amon jí život dal, Amon jejím otcem naokamžik byl.
Jsem prostý člověk, abych to kdy pochopil,
však milovat ji budu, to se nikdy nezmění,
než žít bez ní, to radší zemřít v Libii.
Sedím u Nilu a myslím na ni,
jak nádherně se usmívá,
když plním všechna její přání.
Ne že málo jich má.
Havraní vlasy parukou má přikryty,
líčidly chybky důmyslně ukryty.
Je hrdá, neústupná, ale líbezná,
její moc, jakoby byla kouzelná.
Není nikdo, kdo by jí odolal,
je matka země - Mut.
Každý v zemi rád by jí slávu provolal,
ale já nejvíc - věrný služebník Senenmut.