Ze střepů kytice

Bolí to, když nic neříkáš,
bolí to, když se usmíváš..
Tak zvláštně píchá to u srdce,
je to jak ze střepů kytice.

Zkřehlýma rukama život svůj skládáš,
řekni mi, prosím tě, proč se furt hádáš?
Stávíme každej ty svoje hradby,
umřeme sami... zapomenutí za zdmi.

Zmrzlýma rukama držíš mou dlaň,
moje srdce je ta nejhorší zbraň..
Beze slov, bez díků - loučíš se..
Ja přeju ti ze srdce,
ať nikdy nepoznáš,
co je ze střepů kytice!