ShadowCast

Slunce skrz déšť jemně svítí,
duhový oblouk se k zemi řítí,
Pro mne má však jenom šeď,
proč to těžká odpověď.

Svou má v tom roli děvče jisté,
snu podobné v kráse své.
Při pohledu v oči její bezedné,
nemůže mé srdce zůstat lhostejné

Dívají se na mne z tváře jemné,
v mysli mé tvoří věty vzletné.
Vlasy její hnědé sytě,
vzduchem víří rozpustile.

Jak jedna z tuze mála,
schopna v diskusi mě porazit.
Ač povaha má by se mnohým divná zdála,
jen tak si lze věčnou úctu moji vysloužit.

Inteligencí svou mě upoutala,
do citů sítí zvolna nalákala.
Odtud už kousek k citům hlubším,
přihlédneme-li ke kvalitám dalším.

Je zkrátka krásná, milá, spanilá,
mě tuze v mysli utkvěla.
Silné city mě k ní táhnou,
však vědom jsem si,
její mohu být zkázou.

Proto přítomnost ač její mi tuze schází,
nemohu se k ní přiblížit bez nesnází.
Pochybnostmi tudíž sžírán jsem,
nezůstane pro mne jen snovým obrazem?