Sýček

Nastal večer slunko stele si za lesem
a rudé květy růží šli už spát,
měsíc odrazil se v černém nebi veslem,
a na své hvězdné lodi,
pluje si nebeskou dálnicí,
chlad snesl se nad lesem i mlýnicí.

Houf světlušek brázdí oblohu nad hájem,
sbor žab začal letos koncert dříve,
divoký oř nese vrabce tiše v hřívě,
to aby jej nevzbudil.
Prý domluvil si pevný nájem…
Dvě babky vrby přou se o své stáří,
a z dáli cvrček housle cvičí,
a kdosi kousek v koutě tmavém svoje tělo krčí.

To sýček, co přes brýle černé hledí,
sedí tiše kouká a žádná mimika,
špatnou pověst z generace dědí,
hlavu jako místní kronika
a přesto nikdo ho rád nemá,
dne se straní,
temné oči a ústa němá,
žije pro ústraní…

Potkal jednoho dne dívku jako obrázek
a zakoukal se do ní,
ona si ho nevšímá, že je pouhý sýček,
a on pro ni slzy roní…
Prý když bude velké srdce mýti
a v něm tolik lásky pro ni,
může člověkem se stát
a nadále jim býti…

A jak se sýček zachoval?
To možná jindy…
Avšak, co bys dělal ty, kdy bys dívku tolik miloval?
Udělal bys pro ni vše, chtěl bys jí i život dát?
Zamysli se…

Já byl dříve sýček pouhý, nyní šťastný člověk, protože ji miluji a mám Tě, Evi, moc rád…