Potopa

Zamykám srdce a ty jak já víš,
že, když ho zamknu, už nic necítíš.

Pak do moře ho upustím,
o soucit já tě neprosím.

Skočíš do vody a ponoříš se na dno,
hledáš to štěstí, co nám tam spadlo.

Žiješ v temných hlubinách,
pluješ v ostrých prasklinách.

A já klečím u břehu,
marně čekám útěchu.

A až se vynoříš k nádechu,
ztratíš tu tichou nádheru.

Proč se nechceš nadechnout?
Máš strach mě i zahlédnout?

Pak pod hladinu se vrátíš zpět,
vlny odnesou celý náš svět.

Zamykáš srdce a ty jak já víš,
že k naší lásce už nenajdem klíč...