Sněhobílý kamínek

Sněhobílý kamínek,
Který v dlaně uchopíš,
V očích jasný plamínek,
Co chtěla jsem, hned pochopíš
A já vím, co to s Tebou dělá,
Jsem jak neřízená střela,
S vírou dál sladce usínám,
S vírou, že se láska vrátí k nám.

Dala jsem Ti kamínek –
Krásný, sněhově bílý –
I mně vyšlehl plamínek z oka –
Nebo se mýlím?
I mě kamínek podvedl,
Tím, jak byl čistý,
I já si chvíli myslela,
Že můžeš si být jistý,
Mou něhou bělou, čistotou,
Věrností a vášní,
A náhle mi přijde všechno opačné –
Jak zvláštní!

Kamínek před sebou držíš,
Ne, dál Tě nechci klamat,
Uvědomím si náhle –
Raděj Tě nechám plavat.

„Ten kamínek na rozloučenou
ode mě si ponechej,
jen se na mě, cvočku, prosím,
přehorlivě nevztekej –“

jsem sama. Sama ve svém srdci
schovávám své dojetí,
zklamala jsem sama sebe –
uvědomím si vzápětí.

Tohle všechno byl jen sen –
Tak proč jsem Tě v něm opustila?
Kde je neskutečná láska,
Kam zmizela ta lásky síla?