Marně...

Marně čekat, až lež, jež láskou zove, se připlazí,
marně věřit sobě sám nelidskou sílu,
marně doufat, že konečně už z milosti tě dorazí,
marně se soužit, než sám si přetneš žílu.

Hledal jsem dotek, tak nemožně marný,
a našel jen chladné ucuknutí tvojí dlaně,
cítil zklamání, stud a žal, rudý a zas černý,
protože přesvědčil jsem se, že vše dělám marně.

V marnosti se snažit a ctnosti k nohám ti snést,
ani do nich nekopneš, jako by ses štítila,
myslel jsem, že polehku a jemně mohl bych tě svést,
opatrně, jako květ, aby se snad láska, tak marná, v tobě vznítila.

Zajisté nehledáš, co já chtěl a toužil jsem ti dát,
k čemu básně, něhu a marné romantické vlohy?
Přeju ti takového, pod kterým budeš romanticky a marně řvát,
až násilím se ti málem bez ohledu nacpe mezi nohy.

Potom poznáš, jak směšně marné všechno je,
jak člověk dokáže být rázem rozdupaný na kaši,
zůstaneš s tím, jehož ti přeju, břicho stokrát se ti naleje,
parchant za parchantem v tobě poroste a vyraší.

A potom marně si kňuč, matróno zvící centu…