PROTOŽE

Už nepoznám ani déšť,
jdi si třeba do pekla, kam chceš.

Už nikdy tě nechci,
dík za tu tvrdou lekci, kterou jsi mi dal.
Bez tebe to bude krásný
a já půjdu životem dál.
Je mi tě líto, buď si sám.

Sama jsem byla pořád,
když s tebou byl to pro mne obřad.
Byla jsem tak neštastná,
má budoucnost byla mi dost nejasná.

Prosila jsem tě o lásku,
kterou si mi nebyl schopný dát,
říkala ti miláčku
a nevěděla jak víc lásky ti dát,
už jsem nevěděla jak dál.

Na začátku byl můj život sladký,
s tebou mi nehrozily žádné zmatky.
Seděli večer u řeky,
hřála nás láska, nepotřebovali jsme deky.

Mé srdce bylo jen pro tebe,
jak rozvášněné, když seděla jsem u tebe.

Milovali se z lásky,
oba jsme to chtěli,
milovals mé vlásky,
krásnou vůni měli, říkals pokaždé,
a hebké ruce,
které tvou tvář držet chtěly.

Horký klín,
chtěla jsem od tebe víc, nikdy míň.
To jsi mi nedokázal dát,
proto jsem se časem přestala i smát.

Začala jsem přemýšlet, ne nebo ano,
už utekl nebo ještě mám ho,
chtěla bych ho vidět a rozesmát ho.

Zlomilo se mi srdce, když řekli mi, že už tě neuvidím,
že jsi ode mne odešel,
za to tě tak nenávidím.