Samota večera

Běh života mizí!
Sedím v pokoji úplně sám
Myšlenky na smrt nejsou mi cizí
Se svým já rád se pohádám

Hodiny pomalu odkrajují délku dne
Na zem padá nekončící závoj slz
Jediné smítko prachu se nepohne
Ze vzpomínek je nedobytná tvrz

Jen slyším slovo Láska
Mým tělem projde bodavá bolest
Život přeci jen není procházka
Ačkoli je pravdou: Každému to, co jeho jest!

Jednomu štěstí a druhému utrpení
Kdo z nás si vybere, kterým zrovna bude
Měsíční krajinu a navíc po setmění
Připomíná duše moje kdykoli a všude

Hledal jsem marně vykoupení
I srdce obehnal ocelovými pláty
Není však větší pochybení
Teď se jen vyrovnat s následky ztráty

Nemělo by to být obtížné
Neb ztratil jsem, co jsem nikdy neměl