Potrhané kousky vaty

Venku se v peřinách snad malé děcko válí,
svoje slzy, svůj smutek a pláč
do té šedé vaty balí.
Říkám si, že bys mohl dneska zavolat,
vyťukat těch pár čísel a poslat je na mou družici.
Víš, že sama kráčím tou pustou ulicí
a nad hlavou nemám indigovou modř.
To spíš jen popel z nečistých komínů a jejich kouř
mi snáší do duše svoje otisky tmavých gest.
Říkám si, že kdybys zavolal,
celý to zkažený počasí a kouř dal by se snést.

Zavolals.

Ty děti v peřinách pláčou snad o to víc.
Vlastně nevím, proč jsem chtěla, abys volal.
Neměli jsme si zase co říct.
Smysluplná debata – hmm…, joo, dobře.
Obloha se zatahuje, ale ne nijak modře.
Skáču přes dětské slzy a kousky popadané vaty,
která se snesla z toho šedivého plátna dolů k zemi.
K čertu s těmi družicemi….
Vlastně si volat vůbec neměl.
K čemu?
Nestojí to za tu scénu,
ke který dospějem,
až válečné barvy zase rozlejem.