Po dvacáté druhé

PO DVACÁTÉ DRUHÉ

Pod pupíkem,vespod bříška,
prostírá se malá stříška.
Hlídá poklad velké ceny,
střed i konec Tebe - ženy.

Po vrcholcích husí kůže
sjíždět,kam až sjíždět může
pohled,dotyk,tiché přání...
Níž,hlouběji,bez ustání-
vlahým teplem,chladem krásy,
prstů bříška,očí řasy
vlévají do tvého těla
slova studu,drzá,smělá.

Pod dotekem strachu,něhy;
jako loňské bílé sněhy
pochybnosti rázem tají.
Když se skutky s přáním znají...

Tyto části tvého těla
svádí více než bys chtěla.
I k malému podívání
táhnou zraky bez vyzvání.
Vždycky skryty,stejně jasné.
Kousky tebe.Oblé,krásné...

Spoutáni svými představami,
duchem spolu,přesto sami,
sucho v ústech,v rukách třas.
Smysl ztrácí místo,čas.

Po páteři malou stezkou,
křivolakou,dlouhou,hezkou
snažit se tvé tělo číst.
Od šíje až do těch míst,
kde směrem dolů přes oblinky
se rozbíhají nohou linky.
A pak do země se vpíjí,
spolu s velkou fantazií
do všech stran a horem dolem.
Snad nikde a všude kolem...

Jen najít cestu - však srdce stůně.
Do svých hlubin stáhnou tůně
tmavých očí - tou branou asi,
co kryjí dlouhé černé řasy.
Pod povrch vplout.Jen nabrat dech
a netopit se v nesmyslech...