Bez citu..

Zchudlá krajina lidských přání,
okraden poutník,
okraden o přání, která měl,
nemůže dál,
stopy jeho,
otisky touhy,
vítr svál.

Bolest, která píchá,
která rve myšlenky na listy,
listy podzimních stromů,
srdce tepe,
volá jediné jméno,
hledajíce cestu domů.

Ledová vášeň,
mráz, kterému oči podléhají,
v listech stromů podzimních vítr šelestí,
studí na tvářích,
po kterých slzy tečou,
a on poslední o lásce vypráví svědectví.

Okno do nikam,
dveře do prázdna,
otevřené jsou a tmou vítají,
slibují klid a srdci mráz,
slibují lásku jak jen si jí budeš přát,
projde poutník?
..nebo naposledy lásku zatají?

Proudy úzkosti a žalu,
tečou po těle,
k místům, kde srdce leží,
buší tak mocně, jak by z těla vyskočit chtělo,
to je to přání, přání mé poslední,
vyskoč..odejdi!!!
Ponech jen mně mé tělo...

Chlad všude kolem,
poslední teplé místo v mé hrudi umrzá..
Nenávist a vzdor razí si cestu na povrch,
až dojdou i k srdci..
..budu já, kdo určuje cestu,
budu já, kdo poutníkovi život dá..
..kdo z Tvých snů ho uplácá..