Touha

Když mi po zádech přebíhá skřítek slasti
a z tvých očí kane medová touha,
vyprahlí tápeme po duši z nebe,
v mezičase zarýváme prsty do hlíny.
Vidina anděla sráží mě na kolena,
tvé prsty se boří hloub a hloub.
Táhne nás k sobě hlína zatracená.
Brzy nás raní její pozemskost.
Probouzí nás od bříšek dlaní,
vlhká je a svěže voní
a dráždivě - ruce nám ušpinila.
Spláchli jsme minulost prudkým proudem chladné vody.
Přesto za pečlivě ostříhanými nehty hlína zůstala.

Anděl má křídla a proto mi uniká.
Váhavé oči hledí se špetkou naděje.
Ani svaté muže nezachrání tunika.