Jsi, Jsem, Nejsme...

Mám stále chuť něco psát,
asi to bude tím, že nevím, co dál,
všechno tak hloupé mi najednou připadá,
jakou cestou se dát, ptám se já.

Mám poslouchat rozum nebo rozvášněné srdce?
Chtít tak málo, jen soustředit se,
mi najednou tak nemožné připadá.

Opustila jsem krajinu snů,
těch mých naivních citů,
a bloudím,
a loudím,
a prosím,
o co?
O Tebe,
jen o kratičký okamžik v Tvých dlaních,
chci být viděna Tvýma očima,
chci cítit Tvůj dech na své kůži,
chci být ta, kterou máš rád,
ta, od které se odkláníš
a ke které se vracíš,
chci být tónem Tvé hudby
a smyslem Tvé cesty...
a já jsem...
Ale..

Vím, odcházíš, ne?
Já odcházím,
musím,
polibek ti rychle posílám
a mizím,
jen naposledy se ohlédnout,
spatřit smutek v Tvých očích
a být zase Já.