Slunce

V okamžik, kdy nebe přestávalo zářit tmou,
Jedna po druhé skomírala – hvězdy,
V momentě válela jsem se s něhou,
Nad obzor vyjel kočár, jako vždy jezdí.

Za roletami se objevily teplé ruce vztažené,
Něco mě po tváři pohladilo…na rty políbilo,
Dotkly se mě všude ty ruce kouzelné,
Srdce zaplesalo.

Snad jsem věřila v sílu modlitby,
Snad, že jsem naivně naletěla,
Až pak mě oči prohlédly,
Když k večeru jsem se ke spánku ukládala.

Nikdy nesvítí stále,
To slunce teplé, plné záře,
Nikdy nehřeje napořád,
Tak jako slova …mít rád…

Jednou vyšlo…pak zase zmizelo,
Ten pocit dobře znám,
Nikdy nezůstane nastálo,
Zas čekám…

Tmavá obloha…
Tma v srdci…
Náhoda?
Slunce vyjde zas přeci…

Jen to slunce vyjde přeci,
A nic se nezmění…
Nic…
Vůbec nic…