Prostě vyznání

Když vyjde měsíc nad mraky,
přeji si, aby se děly zázraky.

Má duše touží spojit se s Tvou,
říše snů otvírá náruč svou.

Stojím na kraji a bojím se vkročit,
až se probudím, sen nebude stačit.

Můj svět zhroutí se zas,
pozdě už bude na návrat čas.

Když spatřím Tě, mám úsměv ve tváři,
a večer pak ukrývám slzy v polštáři.

Marná je láska, miláčku, k Tobě,
mé srdce chtělo žít, teď však je v hrobě.

Nechtěls mě zranit a tak jsi lhal,
smrtelnou ránu jsi mi tím dal.

Já chtěla Ti patřit a všechno Ti dát,
teď tajně pláču a nechci se smát.

Věř, že líbíš se mi dlouho už,
jsi v životě mém nejkrásnější muž.

Tvé oči jsou než noc temnější,
mé trápení spánek konejší.

Tělo máš krásnější než Michelangelův David,
alespoň jeden den kéž mohla bych s Tebou strávit.

Chtěla bych znát všechna Tvá tajná přání,
i ta, o kterých sám nemáš ani zdání.

Ještěže nevidíš co v hlavě mám,
nejspíš bys tomu se jen bláznivě smál.

Tvůj úsměv je zákeřná zbraň,
kolena třesou se, jen pomyslím naň.

Chci se za lásku Tvou bít,
i kdybych kraj světa měla jít.

Stojíš mi za to a ne že ne,
snad láska má mne v kout nevžene.

Už víc než rok můj svět jsi jenom Ty,
miluju i nenávidím své sny.

Svůj život dala bych za Tvůj hned,
a věz, že nežádala bych nic zpět.

Vím, že jinou v obětí svíráš,
a její svět s láskou hlídáš.

A tak Tě snažně prosím, ať šťastný jsi,
neboť jedině tak se splní mé sny.

Mými sny je radost a štěstí Tvé,
i kdyby znamenaly trápení mé.

Tohle vyznání jsem asi zpackala,
já city své jen popsat jsem zkoušela.