Když nemůžu spát

Když tu tak potmě ležím sám,
moje srdce, ničím nechráněné, hrozně se bojí,
kéž bych tu tak nebyl osamělý,
kéž bych tu tak měl tebe,
sladkou Barunku mojí.

Když tu tak potmě ležím sám,
o čem myslíš, že právě přemítám?
O tom, jak to bude v brzké době,
kdy uvidím tě znova,
kdy dopřeju zas klidu sobě.

Když tu tak potmě ležím sám,
když noci hluboké já naslouchám,
neslyším nic, jen jak vítr šumí,
snad pohladí tě za mě,
snad aspoň tohle umí.

Když tu tak potmě ležím sám
a do noci černočerné nazírám,
když hvězdy svítí za oknem,
chtěl bych být s tebou,
ve všem, v dobrém, zlém.

Když tu tak potmě ležím sám,
po chvilce probdělé do té noci zašeptám:
lásko moje, chci jít k tobě,
miluju tě, pořád,
i až budu v hrobě.

Když tu tak potmě ležím sám
a víčka jsou už těžká - hrozně těžká,
poslední pohyb ruky bude patřit, princezno moje, jenom Vám,
spolu s omluvou za chování mě - hloupého děcka.