V oceánu citů

V oceánu citů
jako malá bárka
Na rozbouřené hladině
zmítá se moje duše

Hnaná větrem touhy
ve strachu před zklamáním
Svou přídí vlny rozumu
tříští v pěnu naděje

Pluje přímo za Lunou
tou patronkou všech milenců
Co stříbrem svých loučí
jí dláždí cestu

Přes hlubiny poznání
kolem útesů zapomění
Nakloněna pod tíhou rozkoše
vázne na mělčinách chtíče

Bouřemi vášní
propluje do přístavu něhy
A paprsky slunce lásky
zahřejí zkřehlou duši