Lásky zvon

Vločka za vločkou tiše padá k zemi,
dlaně mě zebou.
Krajina halí se do tmy,
toužím být s Tebou.

Na mé srdce snesl se smutek,
prázdno a ticho uvnitř mám.
Mráz pomalu hubí kvítek,
co vykvetl v něm nepozorovaně a sám.

Tvůj pohled, tak pronikavý,
se do mysli mi vryl.
Hlas srdce s duší shodnou se a praví:
„V mém životě jen Ty jsi důležitý zbyl.“

Pro Tebe všeho,
i třebas můj skon!,
bych nelitovala ničeho,
ni ulít z lásky zvon.

Pak zavěsit jej do vysoké věže
a srdce své mu darovat,
všem lidem nato říci:„Vězte, že
bít bude bez ustání, dokud nepřestanu ho milovat.

Od časného jitra do šeření
a od večera k ránu
můj zvon odbíjel by vyznání,
jenž podobá se popravčímu lanu.

Jednoho dne pod nohama
vzduchoprázdno měla bych.
Na šíji smyčka, místo země jáma
a na rtech zamrz´ by mi smích.

Všechno tohle pro Tebe jen
z hranic neznající a všeobětující lásky.
Zvolna zabíjí mne ten osudový sen,...
...na rukávech lidí už zřím smuteční pásky.