Panoptikum

Střepy přinášejí štěstí...
splétala jsem naivní nitě
A vzešla z toho slátanina
samý uzel a díra
Nikdy jsem neuměla plést.

Kupí se bouřková mračna
černá, šedá, fialová...
Svět není černobílý
snažím se pochopit!
mít se ráda...

Jenže to, co vidím v zrcadle-NENÁVIDÍM
Krásná princezna zmizela.
Kam? to už se nedovím.
Úsměv vymazaly smutky
nahradil ho zoufalý škleb
A oči-pozbyby lesku
Kde skončila Popelka, když ji princ nehledal?

Sbírám rozsypané perly
lesknou se v zapadajícím Srdci.
A celý život se hroutí jako domeček z karet
Nemám sílu ho znovu postavit!

Ruce mám celé rozpíchané- narkotiky.
Co otupit má smysly.
Abych neviděla ty černé stíny...
co slétají se mi kolem hlavy
Supi!
okusují mé tělo-tu vznešenou schránku-tedy spíš to, co z ní zbylo.

A ve vzpomínkovém odlesku mysli
mé filozofické duše...
vidím Lilii...
Pohřební kvítí.
tak mě pojďte zahrabat!

Vznešenou lejdy, feťákovu dceru...
rozmotaný uzel zlaté nitě.
pojďte se podívat-do Panoptika pocitů
Tuhle trosku prodávají-nejnižší nabídce.
Tak račte přistoupit...